Život po porodu

„Stejně nerozumím, jak můžete věřit ve Velkého Ducha,“ říká bílý muž svému kamarádovi Indiánovi. „Vždyť ho nikdy nikdo neviděl.“
„Řeknu ti takový příběh,“ řekl Indián.
„V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:
– Věříš v život po porodu?
– Ano. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
– Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
– To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou…
– No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu – život po porodu je vyloučený – pupeční šňůra je už teď moc krátká.
– Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak než jsme tady zvyklí.
– Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
– No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
– Máma?? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
– No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
– Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
– No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom….“