Hledání vize – Vision Quest®

Součástí filosofie přírodních národů je snaha každého jedince o nalezení svého posvátného snu, životní vize, smyslu svého života, toho, s čím duše přichází na tento svět, aby to zde naplnila. Původní Američané mají pro posvátný rituál hledání své vize název Vision Quest®.

Lidský druh po celou dobu jeho bytí od samého vzniku provází potřeba hledat odpovědi na základní otázky lidské existence: „Kdo jsme?“, „Odkud přicházíme?“ a „Proč jsme tady?“ Vlivem kulturně-politického vývoje se naše společnost zaměřila spíš na věci profánní a na posvátno se často díváme skrz prsty, skepticky či dokonce s despektem. Tím si ale sami zavíráme cestu k nalezení odpovědí na tyto otázky. V tom profánním je totiž nenajdeme. Ne, že by v něm nebyly také obsaženy, ale bez posvátna a rituálů k tomu určených je v profánním odkrýt nedokážeme. Samozřejmě, existuje možnost, že k nám naše životní vize přijde náhle jako záblesk, bez jakýchkoliv rituálů. Obvykle tomu ale předchází dlouhá a náročná příprava – většinou aniž si uvědomujeme, že se připravujeme na příchod vize – a ani tak, pokud mohu soudit, se to nestává často.

Rituály vedoucí k nalézání odpovědí na základní otázky lidské existence můžeme nalézt na celém světě, a ačkoliv se svým provedením v různých kulturách, v různých tradicích často značně liší, v té či oné formě je můžeme nalézt ve všech. Forma sama se zdá spíš reflektovat životní podmínky daného společenství. Je tedy pravděpodobné, že potřeba nalézání odpovědí na tyto otázky je vlastní člověku jako takovému, nikoliv jako bytosti pouze společenské.

Podle některých – nejen šamanských – konceptů přichází duše na svět, aby zde plnila určitý úkol. Toto poslání nazýváme posvátný sen neboli životní vize. Je třeba si ovšem uvědomit, že každý člověk má vlastně poslání dvě, která ne vždy jsou v souladu.
První poslání vyplývá přímo z naší biologické podstaty a je stejné jako u jiných živočišných druhů. Jde o potřebu zachování rodu, druhu, života a z ní vyplývající poslání stát se otcem či matkou. Materiální podstata tohoto poslání ovšem nikterak nesnižuje jeho posvátnost. Nejde zde také zdaleka jen o zplození vlastního potomka, dokonce to ani není bezpodmínečně nutné pro naplnění tohoto poslání. Podstatné je nalezení vlastní zodpovědnosti k sobě i k druhým, uvědomění si toho, že přes svou individualitu jsme nedílnou součástí nějakého širšího společenství, a naučení se dávat a starat se, pečovat o druhé, vnímat jejich potřeby a možnosti. V tomto smyslu se člověk může stát otcem, matkou, aniž by měl vlastní děti – ne nadarmo se například Matka Tereza nazývá Matkou – a bez toho, aby člověk naplnil toto poslání, zřejmě ani nemůže dozrát.

Ovšem pozor, v naší kultuře často lidé zaměňují toto poslání s posláním druhým, osobním a nazývají duchovní cestou něco, co má čistě materiální základ. Jistě je to i tak chvályhodné, ale tito lidé se tím připravují o možnost naplnit svůj posvátný sen. Nemalou měrou k tomu přispívá i to, že vlivem překrývání tradic některými tradicemi novějšími, které nenabízejí prostor pro hledání odpovědí na otázky po smyslu naší osobní existence, jsme ztratili za poslední tisíciletí návaznost na naše tradice původní a jejich rituály zmizely nejspíš v nenávratnu. Cítíme-li tedy, že i přes náš třeba úspěšný a zdánlivě naplněný život nám cosi chybí, nebo že náš život, zaměřený na pomáhání druhým, nás zdaleka neuspokojuje tak, jak by měl, či prostě máme pocit, že potřebujeme našemu životu dát nový směr, nezbývá nám, než hledat odpovídající rituály v tradicích cizích.

Na tomto místě je třeba se zmínit ještě o jedné věci. Rituály hledání vize bývají v mnoha tradicích používány ke dvěma účelům. V prvé řadě jde o ono nalezení osobní životní vize, svého posvátného snu, které dá našemu životu směr a v obecných rysech jej formuje a ovlivňuje celou naši životní pouť. V tomto smyslu jsou tyto rituály chápány i jako rituály přechodové, především v kontextu přechodu od dospívání k dospělosti. U některých přírodních národů není ani myslitelné, že by se někdo mohl stát dospělým příslušníkem národa, kmene, společenství, aniž by nejdříve svou životní vizi nalezl. Charakteristickým rysem takto pojatého rituálu je v řadě tradic i to, že kromě osoby hledající svůj posvátný sen se jej účastní i další osoba či osoby jako průvodce. Bývají to lidé – často šamani – speciálně připravení k vedení tohoto rituálu. Obvykle pomáhají hledajícímu s přípravou a zůstávají pak v místě, odkud hledající vychází. Pracují zde s energiemi, podporují odsud hledajícího, vytvářejí mu bezpečný prostor a zpravidla také udržují posvátný oheň po celou dobu trvání většinou mnohadenního rituálu. Podceňovat tuto podporu a vedení a vydat se na rituál bez nich může být pro hledajícího i velmi nebezpečné.

Druhý účel, k němuž jsou rituály používány, většinou charakter přechodového rituálu nemívá. Jde o nalezení vize pro určité životní období, určitý závažný úkol nebo o odpověď na otázky týkající se důležitých rozhodnutí. Zatímco v prvním případě je kromě nalezení posvátného snu zásadní i navázání osobního kontaktu s nejvyšší bytostí a takto pojatý rituál se provádí jen jednou za život, zpravidla mezi 12. a 16. rokem, v případě druhém člověk využívá již navázaný kontakt a rituál provádí dle potřeby často i mnohokrát v životě. Dále se zde budu věnovat výhradně rituálu v pojetí prvním, přechodovému rituálu vedoucímu k nalezení posvátného snu.

Jak už jsem poznamenal výše, forma rituálu hledání vize se v různých tradicích liší, často značně. Bývá to dáno kulturně-sociálními podmínkami komunity, historickým vývojem, ale nejvýrazněji vlivy prostředí, v němž to které společenství žije. Za všechny uvedu alespoň rituál grónských Eskymáků, jak jej podstupují adepti na šamana.
Po několika letech učení nastává pro adepta čas, aby nalezl svou životní vizi a ujistil se, že šamanská cesta je s ní v souladu, že je skutečně jeho posláním stát se šamanem. Po patřičné přípravě odchází adept za třicetistupňových mrazů sám do iglú, bez oděvu, bez vody, jídla a ohně, bez světla a tepla a šaman-učitel zvenku zazdí vchod sněhem a ledem. Po týdnu šaman vchod otevře. Pokud adept přežil, má schopnosti stát se šamanem a je-li to v souladu s jeho posvátným snem, nic mu již nebrání, aby pokračoval v učení a posléze se šamanem stal. Nutno poznamenat, že i když se nám může zdát tento rituál přehnaně krutý a nebezpečný, adepti přežijí téměř vždy a většinou i bez úhony, ba naopak silnější než před tím.

Obecně platí, že rituály hledání vize bývají z našeho pohledu drsné a účastník při nich je obvykle vystaven mezním podmínkám. Nejde jen o to, že deprivace nejrůznějšího druhu pomáhají navodit změněný stav vědomí, který umožňuje kontakt a komunikaci s duchy i s bytostí nejvyšší – Velkým Duchem, Stvořitelem, Universem – od níž nám informace o našem posvátném snu přicházejí. Souvisí to pravděpodobně i s rozšířeným konceptem, jehož princip je hojně využíván v praxi, že čím je šaman ve větší nouzi, krizi, tím výrazněji mu duchové přicházejí na pomoc. Mohu to potvrdit i ze své vlastní praxe a ostatně tento princip není neznámý ani v naší kultuře. Vzpomeňme jen na zlidovělé rčení: „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší.“

Snad nejznámějším způsobem hledání vize je rituál původních Američanů nazývaný severoamerickými Indiány Vision Quest®. I když se často s tímto pojmenováním setkáváme u rituálů hledání vize pořádaných u nás či jinde ve světě, pravdou je, že tento název je chráněný jako součást kulturního dědictví severoamerických Indiánů a právo jej používat mají jen ti, kterým bylo předáno spolu s oprávněním vést Vision Quest samotnými Indiány. Podle tradic tomu předchází dlouhé učení, jehož součástí je mimo jiné i například čtyřikrát po sobě účast na známém rituálu Sun Dance. U nás se označení Vision Quest víceméně vžilo pro jakýkoliv rituál hledání vize a často i pro jakékoliv rituální trávení času nejčastěji v přírodě. Budete-li mít možnost absolvovat nějaký obřad s názvem Vision Quest, ptejte se tedy toho, kdo jej vede, zda má oprávnění od Indiánů. Pravděpodobně zjistíte, že se účastníte sice možná plnohodnotného a kvalitního rituálu hledání vize, ale skutečný Vision Quest® to není. I když rozdíl nemusí být na první pohled patrný, jde právě o ty posvátné součásti tradice, které předává učitel ústně svému žákovi a jež se uplatní při vedení rituálu, práci s energiemi, podporou a bezpečným prostorem. Sám jsem měl možnost se několikrát účastnit podobných rituálů. První z nich byl Vision Quest® podle lakotských zvyklostí vedený oprávněnou osobou. Jistě hrálo roli, že to bylo poprvé, ale přesto musím říci, že rozdíl byl velmi značný.

I když je Vision Quest součástí kulturního dědictví severoamerických Indiánů, nemá jednotnou či dokonce kodifikovanou formu. Mimo jiné si musíme uvědomit, že Severní Amerika zasahuje několik klimatických pásem a ta mají, jak bylo ukázáno výše, výrazný vliv na provádění tohoto rituálu. V naší kultuře bychom hovořili zřejmě spíše o řadě různých rituálů, nikoliv o jediném rituálu zvaném Vision Quest, prováděném různými způsoby. Jedním z úžasných rysů filosofie severoamerických Indiánů je však jejich mimořádná tolerance k posvátným věcem. Dovolím si ji zde ilustrovat na vyprávění účastníka setkání starších sedmi kmenů v druhé polovině dvacátého století.

„Seděli jsme dlouho do noci kolem zářícího táborového ohně, každý vyprávěl příběh svého kmene o stvoření světa a ostatní mu v naprosté tichosti a s velkou úctou naslouchali. Já, coby hostitel, jsem mluvil jako poslední. A každý jsme vyprávěli úplně jiný příběh. Když jsem skončil, všichni jsme se navzájem shodli na jedné věci. A na čem že jsme se to shodli? Prostě na tom, že je nádherné, jak se o nás všechny Stvořitel postaral. Jak je úžasné, že k nám Velké Mystérium promlouvá tak, abychom mu rozuměli, a říká nám, že jsme spojeni s každičkým jevem kolem sebe a také, což je nejdůležitější, se zemí, na které žijeme.

Pamatuji si, že starý Miwok řekl zástupci Juteů, když dovyprávěl svůj příběh: ‚Bratře, jak je nádherné, že Stvořitel se o tvůj lid tak úžasně postaral a přivedl tě sem ve vší velikosti. Jak jsme všichni blaženi!‘“

Rozdíly ve formě provádění některých rituálů jdou tak daleko, že se liší nejen kmen od kmene, ale jsou patrné dokonce i mezi jednotlivými rodinami. Typickým příkladem je i u nás známá a oblíbená potní chýše – Sweatlodge. U nás je ovšem častým zvykem chodit do ní bez oblečení. Podle informací, které mám od Lakotů a kterou mně potvrdili i Navahové, je nahota pro Indiány něčím velmi intimním a do potní chýše – vyjma nejužšího rodinného kruhu – nazí nikdy nechodí. Nicméně nemyslím, že by to byl důvod jediný. Energie v obou způsobech potních chýší jsou diametrálně odlišné. Sweatlodge, v níž jsou účastníci oblečení, je o jednotě, zatímco ta, kde jsou nazí, je o dualitě. V naší kultuře ale potřebujeme pracovat s obojím a já se neodvažuji soudit, která z nich je pro nás léčivější. Zůstaňme tedy v duchu tolerance severoamerických Indiánů a používejme způsoby oba.
Popis rozdílů a odlišností různých forem Vision Questů by ovšem vyžadoval obsáhlou studii a také někoho povolanějšího, než jsem já. To, o čem budu dále mluvit, je tedy pouze jedna z možností Vision Questu® tak, jak jsem se s ním měl možnost seznámit já, a ještě vám o tom neřeknu zdaleka všechno.

Vlastnímu Vision Questu předchází důkladná několikatýdenní příprava. Při ní se člověk očišťuje, modlí k Velkému Duchu a připravuje si předměty, které bude na Vision Questu potřebovat.

Místo pro Vision Quest je třeba volit pečlivě. Mělo by být někde stranou, kam nechodí moc lidí a kde je příroda pokud možno neporušená. Ideálně v rezervaci, ale tam bohužel naši ochranáři většinou pouštějí vládní delegace a filmaře, nikoliv však lidi, kteří navazují s přírodou opravdu pevný a osobní posvátný vztah. Příprava Vision Questu je v našich podmínkách organizačně i finančně velmi náročná, proto se ho účastní obvykle větší počet lidí najednou, většinou tak kolem dvaceti. Každý z nich si předem najde v přírodě své místo – zhruba 2×1 metr, aby si mohl i lehnout – tak, aby neviděl ani neslyšel nikoho dalšího. Na místo si připraví vše, co má a může mít s sebou. Není toho moc. Pro nás, zhýčkané Evropany, je to karimatka, spacák, celta či plachta na ochranu proti dešti a sněhu, oblečení, případně i voda k pití. A to je vše.

Časně ráno začíná Vision Quest potní chýší, která je rituální a má daleko přísnější a náročnější pravidla, než ta obvyklá. Sweatlodge, která se opakuje i na konci Vision Questu, vyžaduje, aby na výchozím místě bylo možné rozdělat velký oheň, a je dobré, je-li k dispozici i tekoucí voda, nejlépe říčka, aby se člověk mohl opláchnout. Po potní chýši se účastník převlékne a spolu s průvodcem odchází na své místo, které očistí šalvějí a obětují zde duchům tabák. Pak se hledající usadí a průvodce ho symbolicky uzavře na jeho místě. Následujících několik dní bude toto místo domovem hledajícího, který ho může opustit, jen pokud chce Vision Quest předčasně ukončit. Průvodce se vrací k ohni, který hoří po celou dobu trvání Vision Questu. Odtud trvale udržuje kontakt s hledajícím, podporuje ho, modlí se za něj a vytváří mu bezpečný prostor, který zahrnuje i místo hledajícího. Mnozí účastníci vyprávěli, jak nepřerušili Vision Quest jen díky tomu, že intenzivně vnímali to láskyplné bezpečí, které se k nim vztahovalo od posvátného ohně, obklopovalo je a hýčkalo ve své náruči.

Účastníci se mezitím sžívají se svým místem a přírodou. První den je k nepřečkání. Vytrženi ze svého obvyklého životního rytmu, z pracovního tempa, bez svých mobilů, notebooků, walkmanů a televizí si najednou připadáme naprosto nepatřičně. Nevíme, co sami se sebou. Do toho přichází brzy útok komárů, ovádů, mravenců a dalšího hmyzu. I pro člověka zvyklého trávit v přírodě hodně času je tato situace naprosto nová. Vědomí, že na tomto místě musíme zůstat několik dní a nemůžeme se ani projít a občas změnit scenérii, dělá své. A pak přichází noc. Ach, jak by bylo krásné usnout a na všechno zapomenout. Ale na Vision Questu je doporučeno pokud možno nespát. I pro otrlého harcovníka, zoceleného častým přespáváním pod širákem je to něco neobvyklého a nového.

Teprve druhý den, po fázi otupění a rozpadu, začíná člověk vnímat jinak. Jeho mysl, tělo, duše i duch se postupně harmonizují se silami přírody, ataky hmyzu ustávají, člověk se přestává bát, že se objeví vzteklá liška nebo medvěd, a jeho vnímání se proměňuje. A teprve tehdy pro něj začíná Vision Quest. To co následuje pak je velmi osobní a často je to i nesmírně obtížné, ne-li nemožné, vyjádřit slovy.

Skvělým pomocníkem pro Vision Quest je modlitba. Pomáhá nám soustředit se na náš záměr a upozorňuje Velkého Ducha, že jsme tady a prosíme ho o setkání s ním a s naším posvátným snem. Indiáni zůstávají, dokud vize nepřijde. V našich podmínkách míváme obvykle omezený čas a tak se může stát, že musíme skončit dřív, než přijde. Ale i v takovém případě prožijeme něco úžasného, co má vliv na celý náš život, a odnášíme si dary, jaké bychom jinak sotva dostali.
Poslední den časně ráno za svítání se vracíme k posvátnému ohni, kde už žhnou rozpálené kameny pro závěrečnou Sweat Lodge. Je to jako se vracet po několik let trvajícím putování opět domů. Po potní chýši následuje odpočinek a velká oslava – feast. Obvykle bývá jelení maso a spousta dalších dobrot, i když po několikadenním půstu je třeba jíst přece jen opatrně. A pak nadchází čas pro sdílení zážitků a jejich integraci. Ta ovšem pokračuje ještě řadu let poté.
Vision Quest je jeden z nejposvátnějších rituálů severoamerických Indiánů. Není divu, že málokdo z nás má někdy v životě příležitost se jej zúčastnit. Obvykle to ovšem znamená značnou oběť – několikatýdenní dovolenou a dost velkou finanční částku na cestu do Severní Ameriky, pobyt tam a většinou i za účast na samotném Vision Questu je třeba zaplatit. O to radostnější je, že se s ním už můžeme setkávat a absolvovat jej přímo u nás v Česku. Jen dávejte, prosím, pozor, kdo tento rituál vede a jaké s ním má zkušenosti.