Být opravdový

„Jak by si mě mohla Černá Peruť všimnout? Zrovna mě. Kdoví, jestli já si nějakou sqaw vůbec někdy najdu. Proč by mě chtěla?“ přemítal Bílý Jelen a bezmyšlenkovitě vyřezával další píšťalku.
„Nejsi nějaký smutný?“ šel kolem jeho dědeček, člen kruhu starších. „Trápí tě něco?“
„Víš, Velké Srdce, říkám si, jak si mám získat nějakou ženu, když nejsem žádný hrdina. Nejsem ani nejlepší lovec ani válečník, luky vyrábím taky jen běžné a …“
„Víš, proč si mě oblíbila tvoje babička?“ skočil mu do řeči Velké Srdce. „To si nech někdy vyprávět,“ uchichtával se. „Taky jsem nebyl žádný silák. Líbilo se jí, jak si hraju s bratry. Těšilo ji, že to umím s dětmi.“
Bílý Jelen zvedl překvapeně hlavu. A něco ti povím,“ pokračoval Velké Srdce. „Ty sis nevšiml, jak každý hned usmívá, když si prozpěvuješ? A že na tebe zálibně hledí nejedno dívčí oko, když hraješ na píšťalku? Copak to nestačí?“ Bílý Jelen zaskočeně pohlédl na píšťalku, kterou držel v rukách. „Neměli bychom si namlouvat, že musíme dělat velké věci,“ usmál se Velké Srdce. „Stačí malé, ale s velkou láskou. Tak budeš opravdový. Pro sebe i pro tu pravou dívku.“

Inspirováno citátem Matky Terezy.